Ze druhé poloviny 14. století, z počátků vlády dynastie Ming, se dochoval popis dvou čínských raketových zbraní: Létající pumy podobné hromu a Létajícího krkavce.
Létající krkavec představoval papírového ptáka, k němuž bylo připevněno několik raketových motorků, které zbraň vynášely do vzduchu. Po dopadu zbraně na zem se do všech stran rozlétla zápalná směs, která způsobovala lokální požáry a zejména plašila koně protivníka. Maximální dostřel této zbraně byl kolem 320 metrů.
Létající pumu podobnou hromu tvořila papírová koule o průměru asi 10 cm opatřená dvěma křidélky, uvnitř které byl jednak střelný prach pro pohon, jednak zápalná hmota, která při dopadu na zem vzplála a způsobovala v místě dopadu požár. Během letu puma vydávala ohlušující rachot, čímž se značně zvyšoval psychologický účinek zbraně.
Korejské vojsko poznalo raketové zbraně už ve druhé polovině 13. století, když armáda čínského císaře Chubilaje (Kublajchán, 1215 - 1294) pronikla do Koree a celou zemi si podmanila. Korejci se pak aktivně účastnili společně s Číňany invazí do Japonska, při nichž byly používány rovněž raketové zbraně. Od Korejců se znalost raketových zbraní šířila po celé jihovýchodní Asii.Do Indie se rakety dostaly počátkem 14. století společně s Džaghatajovými hordami (Džaghataj, syn Čingischána - 1227 - 1242) a vládci muslimské i hinduistické části Indie si je v krátké době osvojili. Ovšem první písemné dokumenty dokládající vojenské použití raket v Indii jsou datovány až rokem 1398 a popisují zápalné rakety, které byly použity k ostřelování města Dillí.
Indové se na rozdíl od Číňanů snažili dále rozvíjet. Zejména nahradili papírové nebo bambusové tělo raket kovovým pláštěm a snažili se o vylepšení náloží v hlavicích raket. Zavedení kovového pláště s sebou přineslo zvýšení hmotnosti raket a to si vynutilo i vylepšování konstrukce trysky motoru, případně zavádění nových pohonných látek.
Od Číňanů a Indů převzali raketové zbraně Arabové, kteří je pak rozšířilo i po Evropě. Použití zápalných raket je v sedmdesátých letech 14. století zmiňováno u řady bitev v Itálii. Setkáváme se s nimi například při střetnutí Paduy s městem Mestre ležícím poblíž Benátek (1379), nebo při bojích o Bolognu (1377). Zajímavá je zmínka o bitvě z roku 1379 o ostrov Grossa u Chiozzy, kterou rozhodly právě zápalné rakety. Rozhodujícím momentem bojů bylo šťastné nasazení raket, které náhodně zapálily hlavní obrannou věž a určily tak výsledek celé bitvy.
