Rakety ve 14. století

V průběhu 14. století byly rakety v Číně, Koreji, na Jávě nebo v Indii běžnou výzbrojí a v průběhu století si prorazily cestu i do většiny evropských armád.

Ze druhé poloviny 14. století, z počátků vlády dynastie Ming, se dochoval popis dvou čínských raketových zbraní: Létající pumy podobné hromu a Létajícího krkavce.
Létající krkavec představoval papírového ptáka, k němuž bylo připevněno několik raketových motorků, které zbraň vynášely do vzduchu. Po dopadu zbraně na zem se do všech stran rozlétla zápalná směs, která způsobovala lokální požáry a zejména plašila koně protivníka. Maximální dostřel této zbraně byl kolem 320 metrů.
Létající pumu podobnou hromu tvořila papírová koule o průměru asi 10 cm opatřená dvěma křidélky, uvnitř které byl jednak střelný prach pro pohon, jednak zápalná hmota, která při dopadu na zem vzplála a způsobovala v místě dopadu požár. Během letu puma vydávala ohlušující rachot, čímž se značně zvyšoval psychologický účinek zbraně.

Korejské vojsko poznalo raketové zbraně už ve druhé polovině 13. století, když armáda čínského císaře Chubilaje (Kublajchán, 1215 - 1294) pronikla do Koree a celou zemi si podmanila. Korejci se pak aktivně účastnili společně s Číňany invazí do Japonska, při nichž byly používány rovněž raketové zbraně. Od Korejců se znalost raketových zbraní šířila po celé jihovýchodní Asii.

Do Indie se rakety dostaly počátkem 14. století společně s Džaghatajovými hordami (Džaghataj, syn Čingischána - 1227 - 1242) a vládci muslimské i hinduistické části Indie si je v krátké době osvojili. Ovšem první písemné dokumenty dokládající vojenské použití raket v Indii jsou datovány až rokem 1398 a popisují zápalné rakety, které byly použity k ostřelování města Dillí.

Indové se na rozdíl od Číňanů snažili dále rozvíjet. Zejména nahradili papírové nebo bambusové tělo raket kovovým pláštěm a snažili se o vylepšení náloží v hlavicích raket. Zavedení kovového pláště s sebou přineslo zvýšení hmotnosti raket a to si vynutilo i vylepšování konstrukce trysky motoru, případně zavádění nových pohonných látek.

Od Číňanů a Indů převzali raketové zbraně Arabové, kteří je pak rozšířilo i po Evropě. Použití zápalných raket je v sedmdesátých letech 14. století zmiňováno u řady bitev v Itálii. Setkáváme se s nimi například při střetnutí Paduy s městem Mestre ležícím poblíž Benátek (1379), nebo při bojích o Bolognu (1377). Zajímavá je zmínka o bitvě z roku 1379 o ostrov Grossa u Chiozzy, kterou rozhodly právě zápalné rakety. Rozhodujícím momentem bojů bylo šťastné nasazení raket, které náhodně zapálily hlavní obrannou věž a určily tak výsledek celé bitvy.

Vícestupňová raketa

Všeobecně se předpokládá, že vícestupňové rakety jsou vynálezem moderní doby, ale v historických záznamech jsou záznamy, že tomu tak není.

Už ve 14. století vyšlo v Číně odborné pojednání o vojenství s názvem Huolongjing, ze kterého se kromě jiného dozvídáme o existenci dvoustupňové zbraně s raketovým pohonem. Jedním z autorů pojednání, věnovanému střelnému prachu, jeho použití v kanonech, jeho složení a jeho schopnostem, je Liu Ji, jenž byl v roce 1375 na příkaz císaře Zhu Yuanzhanga popraven. Původní vydání díla se nedochovalo, první známé vydání je až z roku 1412.

Přesné fungování zbraně není zcela jasné, ale je však jisté, že když dohořela první raketa, zažehla roj menších raket, které vylétly z její přední části tvarované jako dračí hlava. Při pokusech o vytvoření repliky této zbraně se nepodařilo zajistit, aby dohořívající prach v "prvním stupni" zažehl přesně v potřebný okamžik pohonné směsi v raketách "druhého stupně".

S dalšími vícestupňovými raketami se setkáváme v oblasti ohňostrojů, když se ohněstrůjci snažili vícestupňovými raketami rozšířit efekty ohňostrojů a jejich cílem bylo udivit diváky. Nákres dvoustupňové rakety pro ohňostroje z roku 1529 se dochoval v archivu rumunského města Sibiu. Jeho autorem byl rakouský dělostřelecký důstojník Conrad Haas (1509 - 1576), který v Hermannstadtu (dnešní Sibiu) působil jako velitel dělostřeleckého skladiště pro Transylvánské knížectví a společně s Johannem der Valachem se zabývali konstrukcí ohněstrůjných raket.

Haas v roce 1536 navrhl třístupňovou raketu, u níž bylo oddělování jednotlivých stupňů doprovázeno světelnými efekty, a v roce 1555 čtyřstupňovou raketu, kterou také vyzkoušel za letu. Svoje konstrukce popsal v roce 1556 v knize "Kunstbuch", na které pracoval od roku 1529. V rukopisu obsahující 282 stran (209 je věnováno raketám) jsou popsány vícestupňové rakety, svazky raket, zvonovitý tvar trysky a deltovité stabilizační plochy. Haasovo dílo nevyšlo tiskem a proto jeho návrhy zapadly a musely být později znovu vynalezeny.

Dřevěná raketa

Začátkem padesátých let minulého století probíhaly na zkušebním stavu číslo 1 sovětského ústavu NII-88 v Zagorsku statické zkoušky raketového motoru 50RD.
U jednoho z exmplářů motoru (s původním označením 50RD 03), který byl vyroben v SKB-385 někdy v září 1953, byla v nádržích použita místo tehdy nedostatkového hliníku překližka. Při přípravě ke statickému testu ale došlo k tomu, že při natankování nádrže tekutům kyslíkem při tlaku 1,3 atmosféry (131,7 kPa) překližka nevydržela a kyslík propouštěla. Výsledkem bylo, že motor s příslušenstvím nebyl schválen k provádění statických testů.
V prosinci 1954 byly do NII-88 dodány částečně dřevěné nádrže nové konstrukce. Kompletní sestava, která obsahovala nádrž na tekutý kyslík číslo 05, nádrž na palivo číslo 04 a původní motor z roku 1953 číslo 095358-613525, dostala nové označení 20RD05 a pod tímto označením prošla celým testovacím cyklem.
Výsledky statických zkoušek, včetně zkušebního zážehu motoru byly shrnuty do následujících závěrů:
1. Lze považovat za možné využívat v raketě 8A11 (R-1, což byla kopie německých raket V-2) nádrže se střední částí vyrobenou z nekovových částí (překližky);
2. Pro získání dalších dat o chování dřevěných částí nádrží se doporučuje uskutečnit letové zkoušky několika raket s takovými nádržemi;
3. Při výrobě dalších dřevěných částí nádrží využít zkušeností získaných v rámci statických testů.
Pod závěrečnou zprávu se podepsali předseda komise šéf oddělení č. 2 NII-88 Kočanov, vedoucí 19. oddělení OKB-1 Grigorov, hlavní konstruktér SKB-385 Cerbakov, vedoucí zkušebního stavu č. 1 Volkov, vedoucí skupiny OKB-1 Avdonin a inženýr oddílu č, 14 Tulygin.

Zprávu schvaloval hlavní konstruktér NII-88 Sergej Koroljov, který ale svoje schválení z 27. září 1955 doplnil poznámkou, že nesouhlasí s bodem 2 závěrů.
A tato poznámka společně s tím, že další typy raket se zvětšily a vyžadovaly pevnější konstrukci, ukončily pokusy nahradit část konstrukce raket dřevěnými díly.